Svojsíkův závod v Protivanově 13.-14.5.2017 - dlouhá verze




V sobotu 13.4.2017 jsme se vydali na dvoudenní „tábor“ do Protivanova na Svojsíkův závod. Ze Sokolů jsme jeli 4: Já(Klára), Filip, Amálka a Anička, z Roverů jeli: Erik, Becky, Aneta, Honza a Hudy. Já s Filipem jsme jeli vlakem do Prostějova, kde na nás měl čekat skautský autobus do Protivanova. Cestou vlakem k nám v Kostelci přistoupil Hudy. Aneta na nás čekala v Prostějově. Na hlavním nádraží bylo několik skautů z různých oblastí, hlavně z Prostějova. Nacpali jsme krosny do autobusu, nasedli a jeli. Se zbytkem členů naší skupiny jsme se setkali na zastávce v Protivanově. Pobrali jsme svoje věci a vydali se na pochod k táboru. Po příchodu do tábora jsme věci odložili na zem a začali stavět stan. Měli jsme nacvičené, takže to šlo rychle. Začali jsme se připravovat na zahájení Svojsíkova závodu. Já byla připravená, z domu jsem jela v kroji. Ostatní se museli převléct. A pak už přišel na řadu nástup. Dohromady tady bylo 12 týmů + nesoutěžící. Po zazpívání junácké hymny nám pořadatelé začali vysvětlovat pravidla závodu a celkový program obou dní. Po skončení nástupu jsme se šli převléci do sportovního oblečení. Nachystali jsme si z krosny menší batohy, až na Filipa, který si ho nevzal. Tak dal své pití a svačinu do mého batohu. Byli jsme připravení, tak jsme se šli zaregistrovat. Dostali jsme mapu. Seznam a mapu si Anička vyfotila. Následoval start závodu. Vydali jsme se podle mapky na 1. stanoviště. Dlouho jsme ho hledali, protože mapa byla nečitelná. Nějakou dobu jsme se dohadovali kudy kam. Přešli jsme sice kus louky, ale potom jsme se rozhodli, že zkusíme štěstí v lese. Nakonec jsme to našli. Byli jsme radostí bez sebe. Sice na nás chvíli divně koukali, odkud jsme přišli, ale pochopili to. Dokonce s námi souhlasili s tím, že ta mapa je velmi zajímavě udělaná tak, že realitě vůbec neodpovídala. Úkol jsme rychle splnili a vydali se hledat další stanoviště. Tentokrát to bylo snadnější ho najít. Začali jsme se v té mapě orientovat. Na dalším stanovišti mně vrazili do ruky propisku a musela jsem kreslit. Sice moc dobře jsme to podle jejich představ neudělali, ale dali nám navíc body za moje prasátko. Pokračovali jsme dál. Cestu jsme si krátili povídáním a vtipnými poznámky. Vstoupili jsme opět do lesa. Po chvíli cesty do strmého kopce jsme našli další stanoviště. Tady nás čekal překlad. V překladu jsem dobrá, takže jsem rychle vydedukovala, co je anglické nebo německé slovo. Slovníky jsme přesto potřebovali. Nenašli jsme jen 2 slovíčka. Za toto stanoviště jsme dostali nejvíc bodů. Pak přišla na řadu zdravověda. Přiběhla k nám jedna postřelená dívka se svým klukem. Začala po nás řvát. Ostatní stáli a já jsem se jí snažila pomoci. Všichni jsme se jí smáli, jejímu tragikomickému vystoupení. Poté jsem se obrátila ke klukovi. No prostě raději bez komentáře. Holka si stěžovala, že naší léčbou jsme jí zabili frajera. No aspoň jsem ošetřila popáleninu. Celou cestu k dalšímu stanovišti jsme se tomu smáli. Na tomto stanovišti to bylo docela lehké. Měli jsme atlas rostlin a zvířat. Nerozeznali jsme pouze u zvířat písmeno I od H. Potom, co jsme to udělali, objevil se odněkud kluk a začal nám říkat, že jsme se nepostarali o jednu z vedoucích na stanovišti, která „spadla“ ze židličky. Všimli jsme si, že leží, ale na žádné židli předtím sedět nemohla. Přišlo nám to opět k smíchu. Cestou dál jsme posvačili. Šli jsme lesem, kde jsme se ztratili. Filip si našel aspoň svoji toitoiku. Náhodou jsme narazili na stanoviště s hlavolamy. První jsme udělali správně, ale na ten druhý jsme nemohli přijít a nakonec nepřišli. Nakonec jsme přišli, pro nás, k poslednímu stanovišti. Než nás přijali, čekali jsme nejméně 20 minut. Tady byl Erik, Honza a Hudy. Měli jsme zde poznat podle ukázky, o jakou činnost se jedná. Na starost si to vzala hlavně Amálka. Po skončení jsme si uvědomili, že už žádné další stanoviště nestihneme, tedy pokud bychom nechtěli přijít o 6 bodů za včasný příchod. Při oznámení konce naší pouti, jsme dostali do ruky papír, kde jsme měli napsat věci, které s ostatními věci na papíře vůbec nesouvisí. Samozřejmě jsme věděli jen něco, tak jsme zbytek tipovali. Nějakou dobu jsme odpočívali ve stanu a dělali hlouposti. Najednou začal na nás Erik křičet, abychom spravili stan, protože byl nakřivo. Na řadu přišlo večerní vaření večeře. Rozdělali jsme oheň a vařili jídlo o dvou chodech. První chod byla česnečka. Byla dobrá, i když jí Filip trochu přesolil. Druhý chod byly těstoviny. Naházeli jsme do těstovin skoro všechno. Docela se nám podařily. Náhle při pojídání těstovin začalo pršet. Rychle jsme uklidili tábor a vše poodnášeli do stanu. Ještě, že mi Honza půjčil pláštěnku, jinak bych byla celá mokrá. Začalo se stmívat a zároveň přestalo pršet. Na počest Svojsíkova závodu vedoucí zapálili táborový oheň. Sešli jsme se u něho a všichni zpívali různé písně. Většina se zároveň ohřívala u ohně nebo si sušila promočené boty. Nastal čas jít spát. Po příchodu do stanu jsem nejprve myslela, že se vůbec nevyspím, jelikož Anička s Amálkou si už spokojeně pochrupkávaly a nechaly mi jen kousek místa na spaní. Přesto jsem se docela vyspala. Druhý den po snídani nás čekal nástup. V krojích jsme stáli ve skupinkách jako první den. Došlo k vyhlašování výsledků. Skončili jsme na posledním šestém místě v dívčích skupinách. Po skončení nástupu jsme začali balit. Sbaleni jsme byli docela rychle. Až bylo táborové místo prázdné, vydali jsme se zpět na autobus. Byli jsme rádi, že jsme se setkali a seznámili s dalšími skauty. Vůbec nás nemrzelo, že jsme skončili poslední. Hlavně, že se nikomu nic nestalo a jak se říká: „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se

Klára Švecová


Krátká verze

Created by 'luke' 2007