Slibová výprava ke Skautské skále 2.4.2016 - dlouhá verze




Dnes konečně po několika letech se dostalo několik našich členů ke slibu. Sešli jsme se u klubovny v 9:00h v následujícím složení: Bohdanka Švecová, Amálka Mlynárová, Verča Švecová, Domča Šišmová, Štěpán Bednář, Karel Vrzal, Dan Šišma, Klára Švecová, Valča Pírková, beky Leckie, Aneta Gottwaldová, Erik Leckie, Jarek Nedbal – Jogin, Matěj Mlynár, Míša Hynková a Vlaďa Hirt – Kartágo. Vyrazili jsme směrem ke Skautské skále. S Amálkou jsme ještě dodělávali drobnosti do Nováčka, aby byla jak se patří připravená. Cestu vedly Beky, Aneta a Valča. Občas si sice správným směrem nebyly úplně jisté, ale nakonec jsme ke správnému cíli bezpečně dorazili. Hned jsme sundali batohy a začali uklízet místo slibu od větví, apod. Pak si vzal stranou Kartágo vlčata se světluškami, Erik skautky se skauty, aby ještě naposled pohovořili o významu slibu. Mezitím Jogin s Míšou udělali u skály i malý ohýnek, protože skauti skládají svůj slib při slibovém ohni, české státní vlajce a Základech junáctví. Všichni byli nervózní, protože se blížila ta slavnostní chvíle. Zapálili jsme oheň, zazpívali jsme Junáckou hymnu a pak už přistupovali ke slibu v tomto pořadí: vlče Štěpa, světlušky Verča, Amálka, Bohdanka, skautky Beky, Aneta, Valča a rover Matěj. Všichni to zdárně zvládli a dostali z mých rukou svůj slibový odznak. Nyní se všichni stali právoplatnými světluškami, vlčaty, skautkami a skauty a tisknu jim ze srdce levici. Pak jsme je ještě nechali u Skautské skály přemýšlet o významu slibu a my ostatní jsme sešli dolů k potoku rozdělat oheň, abychom si mohli opéct buřty, rohlíky či jablka. Dan byl při tom tak šikovný, že jednou nohou skočil rovnou do potoka. Jogin se pak obětoval a začal jeho ponožku opékat nad ohněm, aby mu uschnula. Těžko říct, jestli si pak někdo na onom klacku opékal i buřty. Mezitím se za námi pomalu trousili i dnešní slibující. Ti mladší pak řádili u potoka a starší debatovali o všem možném, sedíce na kládě u ohně. Po odpočinku jsem uspořádal průzkumnou výpravu po proudu Otínského potoka. Šli se mnou jen vlčata a světlušky, takže ostatní jsme nechali hlídat tábořiště s věcmi. Karel byl co chvíli ve vodě, takže bych nechtěl mít své nohy v jeho botách. Muselo v nich být řádně mokro a studeno. Pak jsme uspořádali soutěž v pouštění plavidel všeho druhu po potoce. První dvě jízdy zvítězil Štěpa, druhé dvě pak Karel. Moje plavidla se většinou hned na začátku zaklínila mezi kameny či větve a při poslední jízdě se mi plavidlo z větvičky potopilo. Pak jsme pokračovali dál po proudu, až jsme objevili nějakou betonovou strouhu a studni ústící do potoka. Možná to byla meliorace z pole. Po návratu na tábořiště jsme ještě chvíli debatovali a pak se začali chystat k odchodu. Chvilku před odchodem mi zavolal na mobil Honza Trávníček, jestli jsme ještě na místě, že už je na cestě. Tak jsme na něj ještě dvacet minut počkali a pak vyrazili směrem domů. Vzali jsme to kolem skály, aby si ji mohl prohlédnout i Honza. Vydrápali jsme se po svahu nahoru na cestu a pak už po cestě rovnou k domovům.

Vlaďa Hirt - Kartágo


Krátká verze

Created by 'luke' 2007