Roverský puťák po bunkrech Orlických hor 30.5.-1.6.2014 - dlouhá verze




Puťák jsme plánovali skoro dva měsíce. Respektive jsme domlouvali termín, aby nás mohlo jít co nejvíc. Stejně jsme nakonec šli jen v 5ti: David Hirt – Svišť, Filip Pírek – Flipr, Dan Švec, Martin Lysický a Vlaďa Hirt – Kartágo. Vzali jsme si všichni v pátek v práci dovolenou a v 9:11h jsme vyrazili vlakem z Konice. Přestupovali jsme v Prostějově, Července, Chocni a vystoupili v Novém Městě nad Metují. V Července jsme měli dost času, tak jsme se vydali do nějaké hospůdky na oběd. Jenže paní nás poslala někam do centra, tam jsme pak zjistili, že obědy mají jen na objednávku a poslali nás zpět k nádraží, kde se prý vaří. Takže jsme půlhodiny ztratili zbytečným cestováním. Po příjezdu do Nového Města nad Metují na autobus svezl do Sedloňova. Odsud už je to jen na našich nohou, kolik toho zvládnou. V Sedloňově jsme začali zastávkou u obrovské lípy, významného stromu. Po krátkém odpočinku jsme se už vydali na okruh, abychom spatřili první bunkry a řopíky (to jsou malé bunkry). Také na sebe nedaly dlouho čekat. Museli jsme k prvnímu řopíku přes louku s vysokou trávou, ale stálo to za to. Počasí se s námi moc nemazlilo. Sice přímo nepršelo, ale tráva byla mokrá a břehy podmáčené a vodu už nebraly. Nejvíc trpěl Martin, protože měl obyčejné botasky, čili důkladně promočené. Pak už jsme pokračovali na tři hlavní bunkry Jaroslav, Skutina a Sněžné. Zastavili a vyfotili jsme se u všech. U bunkru Skutina jsme pátrali po kešce. I přes dobré indicie se nám ji nepodařilo najít. Kromě Flipra a Dana jsme už hledání vzdali. Už jsme se chystali k odchodu, když ji oni našli. Byla důkladně schovaná pod trávou. Vrátili jsme se do Sedloňova a pokračovali po žluté značce k Vrchmezí. Jak už se nám začalo smrákat, tušili jsme, že musíme začít hledat místo na přespání, kde se nám vlezou postavit stany. Což byl trošku problém, protože jsme šli v lese cestou a po obou stranách svahy. Nakonec jsme našli jedno místečko na křižovatce cest. Postavili jsme stany, udělali za ztížených podmínek oheň a pak něco pojedli. Protože byla zima, ani se nám nechtělo vytahovat kytaru. Flipr to zabalil jako první a my ostatní po něm, hned jak dohořel oheň.
Ráno jsme se probouzeli do polojasné oblohy. Ze spacáků jsme se začali soukat kolem půl deváté. Po rychlé snídani jsme se sbalili a vyrazili dál na cestu. Prošli jsme Polomským kopcem až na Vrchmezí. Tady jsme šli pohledat další z mnoha kešek. Pak jsme se ještě vyfotili u značky Státní hranice. Odtud jsme pokračovali po kopcích na Šerlichův mlýn, kde jsme se stačili vyfotit i s čertem u vodního kola. Pak už jsme vystoupali k Masarykově chatě, kde jsme si dali teplý oběd. Nedal nám to a po obědě jsme ještě odskočili k hraničnímu kameni, kde jsme chvíli přeskakovali z Česka do Polska, z Polska do Česka a tak dokola. Pokračovali jsme dál po cestě kolem Malé Deštné, Jelení lázně na Velkou Deštnou. Vylezli jsme tak na nejvyšší vrchol Orlických hor do výšky 1115m.n.m. Našli jsme i jednu minirozhlednu. Nějakej kutil si s ní vyhrál. Dále jsme pokračovali po červené Po hřebeni Orlických hor. Protože malou oklikou mimo trasu byla keška, tak jsme se na chvíli rozdělili. Martin se Svištěm šli dál po červené a počkali na nás ostatní Pod Homolí. My tři ostatní jsme se vydali lovit. Keška byla ukryta v řopíku a našli jsme ji poměrně rychle. Krátký odpočinek jsme si udělali na střeše řopíku, kde také vznikla nejhezčí fotka z celého puťáku. Svišť s Martinem byli odpočatí, takže po kratičké pauze jsme pokračovali dál po červené značce přes Tetřevec ke Kuntštátské kapli. Udržovaná zrovna nebyla, ale abychom tu udělali pauzu, nám to nevadilo. Foukal tu už i vítr, takže na nějaké rozvalování to také nebylo. Svišť si tu na větru vysušil triko, Flipr si nasprejoval smradlavé boty a mohli jsme vyrazit zase dál. Pokračovali jsme přes Pěticestí, Komáří vrch, Mezivrší, až jsme došli k bunkru Průsek. V rychlosti jsme jej prohlédli, odpočinuli si a vydali se dál. Začínalo se stmívat a chtěli jsme ještě dojít na Anenskou rozhlednu a tam se utábořit. Po příchodu jsme se tu porozhlídli a objevili dva bunkry. V rychlosti jsme vyšplhali na rozhlednu, ale kvůli nastávající tmě jsme řádnou prohlídku nechali na ráno. Jeden z bunkrů byl otevřený, takže jsme neodolali a šli jsme jej prozkoumat. Byla tu spleť chodeb a místností, že jsme byli rádi, že bunkr není větší a neztratili jsme se. Sestoupili jsme do spodního patra, kde to vypadalo podobně. Sestup do dalšího patra byl už ale nemožný, protože to bylo zaplaveno. Nenapadlo nás nic lepšího, než si v té strašidelné tmě vyprávět, že z té vody vyleze velemlok a zaútočí na nás a podobné další kraviny. Takže jsme se dali raději na ústup, aby snad opravdu z té vody nevylezl. Před bunkrem jsme rozdělali oheň. Zády ke vstupu k bunkru si samozřejmě nesedl nikdo z nás. Dnes už bylo počasí příjemnější, tak Flipr nedočkavě vytáhl kytaru a při praskajícím ohni začal hrát. Pojedli jsme konzervy a užívali odpočinku u ohníčku. Po půlnoci jsme nechali oheň dohořet a šli si ustlat pod rozhlednu. Tentokrát jsme stany ani nevytahovali a ustlali si všichni pod širákem. Kačírek pod rozhlednou byl nakonec příjemnější než tvrdá zem. Flipr Danovi na dobrou noc vyprávěl pohádku O velkém kanadském dřevorubci s velkou kanadskou dřevorubeckou sekyrou a malém kanadském dřevorubci s malou kanadskou dřevorubeckou sekyrou. Když se Dana uprostřed vyprávění zeptal, jestli má pokračovat, nikdo se neozval. Tak jsme to zapíchli i my ostatní. Nad ránem, když se sluníčko pokoušelo probudit, nás probudilo Fliprovo chrápání. Vzhůru jsme byli všichni kromě něj. Dan po něm začal házet kačírek, ale nějak moc to nepomohlo. Po čase to přestalo a my zase usnuli.
Ráno před sedmou nás vzbudil příjezd auta. To asi nějaký správce parku tu přijel. Svišť říkal, že nás asi někdo natáčel kamerou. Pak tu došel ještě starší pán s vnukem a měl dalekohled, tak to bylo možná ono. Svišť s ním chvíli mluvil a prý ráno v dole ve vesnici byly 4°C. Protože svítilo sluníčko a bylo na něm poměrně teplo, vylezl jsem se Svištěm ze spacáku a začal vařit vodu na kafe. Ostatní vylezli, až jsme měli skoro po snídani. Udělali jsme výstup na rozhlednu s několika obvyklými fotkami. Když jsme se pokochali, sbalili jsme dole věci a vydali se na další postup. Náš další cíl byl nedaleko a to tvrz Hanička. Měli jsme tu na 10:00h objednanou prohlídku, takže nebyl čas na nějaké zdržování se. Naštěstí jsme dorazili včas a měli ještě chvilku na odpočinek a porozhlédnutí se. Prohlídka byla dlouhá necelou hodinu a půl a vedla hlavně v podzemí propojeným komplexem bunkrů. Po necelé hodině cestování pod zemí, jsme vylezli na povrch, kde ještě chvíli pokračovala prohlídka s výkladem. Pak se s námi náš průvodce rozloučil a nechal nás napospas osudu. Po prohlídnutí rozstříleného bunkru jsme se vrátili pro krosny a vydali se po modré značce do Rokytnice v Orlických horách, kde nás čekal vlak. Bohužel jsme museli vynechat ještě jeden bunkr a další kešky, abychom vlak stihli. Nakonec jsme na něj čekali jen asi deset minut. Vlakem s několika přestupy jsme dorazili do Konice a tím skončil další z našich puťáků.

Vlaďa Hirt - Kartágo


Krátká verze

Created by 'luke' 2007