Zimní tábor v Novém Městě na Moravě 17.-22.2.2014 - dlouhá verze




Letos jsme se zase vydali na zimní tábor. Na hlavním nádraží v Prostějově jsme se sešli v tomto složení: z Konice: Aneta Gottwaldová, Beky Leckie. Z Vrbátek: Kečup, Veverka, Kuchťa, Puntík, Blecha, Pavlík, Rádio a z vedoucích Chiaksse a Google. Děcka z Vrbátek hrály celoroční hru. Před odjezdem nám bylo oznámeno, že je jejich profesor (Indy) opět pověřuje úkolem. Byli jsme rozděleni do dvojic a ještě ve vlaku dostali zašifrovaný dopis. Po jeho rozluštění jsme zjistili, že jsme byli vybráni pro výcvik v orientaci. Jak jsme dojeli na místo, nečekal nás tu žádný sníh, ale s tím jsme tak nějak počítali. Když se všichni zabydleli, čekal je první úkol. Podle určitých nápověd měli v okolí chaty najít první (kešku). Našli ji všichni a mohli tak postoupit k dalšímu výcviku i zasloužené odměně – večeři. Unaveni z dojmů i dlouhé cesty jsme šli brzo spát. Druhý den šla služba do města nakoupit to, co nebylo možné zajistit dopředu. Ostatní využili deskové i jiné hry. Po obědě jsme vyšli za sněhem. Asi 500 m od chaty byla udržovaná sjezdovka a u ní i dost prostoru na vyřádění. Nejprve nás mrzelo, že nemáme na čem jezdit, ale Beky vytáhla z batohu asi 20 igelitový pytlíků, které přišly vhod. A jezdilo se ostošest. Až jsme byli vyřádění, vyšli jsme podél sjezdovky přímo na horu malým lesíkem, ve kterém jsme si zahráli hru. Pak jsme vyšli nahoru k vysílači, kde jsme měli hledat další kešku. Tu se nám, ale nepodařilo najít. Tak jsem se vraceli zpátky k chatce kolem ski hotelu. Anet furt naříkala, že se chce jít podívat do hotelu po nějakém pěkném pohledu. Došli jsme do chatky, po večeři se kdo chtěl, šel projít do lesa, ale většina zůstala v chatě a hrála na matracích ve tmě schovku. Pak byla MODNÍ PŘEHLÍDKA trošku naruby. Ponožky na rukách, tepláky na ramenách a spodní prádlo na hlavě (samozřejmě čisté). Na středu byl naplánován celodenní výlet ale i budíček byl posunut a nebylo hezky. Dopoledne nás opustila Beky kvůli nevolnosti a Anet s ní. Zahájili jsme tedy plnění dalšího úkolu. Multi keška. Dvojice začali hledat podél hlavní cesty na stromech umístěné obrazy s výjevy z okolních pověstí. Např. O vodníkovi nebo hejkalovi. Bylo jich 9 a na každém mělo být číslo, které se mělo zadat do GPS souřadnic cílové kešky. Ve středu se všem týmům podařilo objevit tři obrazy. Mezi nimi i „Skautskou studánku“. Trochu se nám to zkomplikovalo tím, že na těch obrazech žádná čísla nebyla. Až později jsme zjistili, že tyto obrazy jsou kopie a originály jsou v místním muzeu. Na kopie ale ještě nikdo ta čísla nedopsal. Na celodenní cca 10 km dlouhý výlet jsme šli ve čtvrtek. Po celou dobu na nás svítilo sluníčko a tak se šlo jedna báseň. Od chaty vedla cesta okolo rybníka a my tu objevili obraz vodníka. Cílem výletu byla třímetrová dřevěná sova. U ní jsme si dali svačinu a asi hodinu se snažili najít další kešku. Nápovědy tu byly nejasné a tak jsme ji našli pouze díky navigaci. Byla v dutině stromu poněkud dále od sovy, než bychom čekali. Na zpáteční cestě jsme si zašli ještě pro jednu a to na Černou skálu. Ta byla odlovena kupodivu za pár minut. Poté jsme se občerstvili a vyšli směrem k chatě. Neušli jsme ale moc daleko a objevili rozcestí „U buku“. Obraz tu byl a pozóóór jsme na území hejkala! Podle pověsti tu toto rozcestí střeží Horácký hejkal, a když tu někdo zavolá „Hej“, tak mu skočí na záda a hejká mu do ucha, dokud nedojdou až na kraj lesa. My jsme ho nepokoušeli a raději vyzkoušeli dětské dřevěné hřiště, které tu je. Už se šeřilo a tak honem, ještě kolem jednoho obrazu, do chaty. Po večeři se ještě dlouho hrálo na kytaru, jako ostatně každý večer. V pátek se dvojice dozvěděli ta proklatá čísla a zkoušeli si je zadat do navigace. Zase zrada. Možná někdo špatně přepsal některé číslo, ale navigace nám ukazovala, že cíl je 35 km od chaty a přitom byl cca 300 m. Zahodili jsme moderní techniku a vydali se hledat postaru. Bohužel bezvýsledně. Jak jsem se pak dozvěděl, tato keška často padne za oběť „mudlům“. Na oběd byly zapečené brambory s jarní cibulkou a ačkoliv se nám pekáč téměř nevešel do trouby, málem nám jídlo nestačilo. Největší hladovci lodivod s kormidelníkem nakonec vzali útokem i samotný pekáč. „Mňam“! Po obědě se všichni těšili do města. Než byla volná zábava, což u dětí ve městě znamená úprk za nákupy, jsme si byly odlovit mikrokešku u evangelického kostela. Ačkoliv měla být jednoduchá, docela nás potrápila. Hurá nakupovat. Děti se rozprchly po nevelkém náměstí. Většina se vrhla nakupovat sladkosti, ale některé děti mile překvapily. Třeba „Ketchup“ koupil kytičku mamince a děvčata „Puntík“ s Denčou si koupily zdobené sešity a tužky a ještě týž večer si do nich založily deníky. Čas ve městě utíkal a my se museli vrátit na chatu. Tento večer se opět hrály hry i na kytaru. Bylo ale ve vzduchu cítit, že se někteří nebaví tolik, jako dřív. Byl to tu večer poslední, a i když se většina těšila domů, tak bylo znát, že minimálně další týden by tu nejraději zůstali. Protože se čas nedá zastavit, ráno tu bylo než jsme se nadáli. Tak zabalit, uklidit chatu a honem na vlak.

Chiakseeho zápis doplnila a upravila Aneta Gottwaldová


Krátká verze

Created by 'luke' 2007