Puťák z Rýmařova do Mladějovic 25.-27.5.2012 - dlouhá verze


Po dlouhé době se náš roverský kmen Scoia´teal dohodl na termínu, kdy uděláme nějakou větší akci. Rozhodli jsme se pro 3denní puťák se startem v Rýmařově, abychom se podívali na tábořiště, kde bude tábor s dětmi. Sraz byl v 17h na vlakovém nádraží v Konici. Dorazili jsme Radim Eliáš – Had, Zbyněk Švec, David Hirt – Svišť a Vlaďa Hirt – Kartágo. Cestou ještě přistoupili Filip Pírek – Flipr s Nikolou Jehlářovou a v Olomouci dva bývalí skauti Vojta Novák – Blesk a Květoš Hejl. V Prostějově jsme přestoupili na další vlak do Olomouce. Tam jsme měli čas, tak jsme se posadili a dali s v nádražní knajpě první puťácké pivíčko. Pak nás tam našli Květoš s Bleskem. Další rychlík nás zavezl do Valšova, kde jsme hned přesedli na motorák do Rýmařova. Rýmařov je konečná stanice, takže nebylo kde zabloudit. Než jsme se odebrali na tábořiště, navštívili jsme ještě restaurační zařízení. Tady se od nás oddělili Květoš s Bleskem, že prý půjdou podle GPSky rovnou na Rešovské vodopády. Protože už byla tma, tak to vzali po silnici, tudíž neměli snad kde zabloudit. My ostatní se vydali do lesů, luk a strání. No spíš teda do luk, strání a lesů. Cestou jsme si vybavovali, kde to jsme a vzpomínali na tábory, když jsme byli ještě dítka pod vedením Bora. Všechna místa jsme poznali a dorazili jsme až dolů k lyžařské chatě, kde jsme se utábořili. Nejprve, dokud bylo světlo, jsme postavili stany. Našli jsme ohniště, takže stačilo nachystat dřevo, které jsme vzali už po cestě a zapálit oheň. K tomu jsme si ohřáli večeři, většinou guláš z konzervy. To je taková čundrácká klasika. Flipr měl s sebou i kytaru, takže jsme si u ohýnku udělali příjemnou atmosféru. Hrálo a zpívalo se nám krásně. Obzvlášť, když člověk zaklonil hlavu a viděl nad sebou tu spoustu hvězd. Takto jsme hráli, zpívali, hleděli do ohně i na nebe asi do jedné hodiny. Pak jsme se odebrali do stanů a do spacáků. Jen had místo stanu měl jen přístřešek z celty.
Ráno jsme vstávali kolem osmé hodiny. Sluníčko sice svítilo, ale na naše stany dopadal stín okolního lesa. Chvíli jsme se probouzeli a pak už něco taky posnídali. Po deváté hodině jsme měli sbaleny stany a mohli jsme vyrazit směr Rešovské vodopády. Vedla nás zelená turistická značka, takže jsme snad neměli kde zabloudit. Cestou jsme doplnili zásoby v jediném obchodě, který máme potkat. Posilnili jsme se na cestu Rychlou Univerzální Medicínou a vydali se vstříc dalším zážitkům. Za chvíli jsme konečně sešli ze silnice a šli příjemnějším lesem. Geokešky, které se snažil Flipr s Nikou cestou najít jsme neobjevili. Bylo na hledání a zacházky málo času. Jedna pauza byla také v krásném údolí skal. Byl tu i altánek na odpočinutí, potok Rešovských vodopádů na zchlazení a spousta krásných míst na fotografování. Kousek dál už byly vodopády a tam na nás také čekali Květoš s Bleskem. Celá skupina osmi lidí jsme pokračovali dál. Udělali jsme i památeční skupinovou fotečku a skrz vodopády sestupovali dolů. Příroda tu je krásná, ale protože jsme sestupovali dolů, museli jsme také někde vylézt nahoru. No, čekal nás celkem prudký kopec. Ale odměnou nám měla být hospůdka v Rešově a slečna, která tam obsluhuje. Obdivovali jsme ji již před pěti lety, když jsme tam šli na výlet z tábora. To jí mohlo být tak patnáct a už tehdy vypadala k světu. Po příchodu a pohledu na ni, většina z nás pookřála. Objednali jsme si zlatý mok na zahašení žízně a po chvíli i něco k zakousnutí. Blesk s Květošem nám ještě ukázali, kde tady spali. Bylo to na dohled hospůdky. Taky je prý ráno budila přijíždějící auta turistů. Po zaslouženém odpočinku jsme se vydali dále na cestu směrem k hradu Sovinec. Vedla nás červená turistická značka. Před námi bylo přibližně 9 kilometrů relativně přijatelným terénem. Takový trhák jako od vodopádů k Rešovu nás už naštěstí nečekal. I když nějaký kopec se našel. Cesta ubíhala a co nevidět se před námi začal zvedat kopec k Sovinci. Chudák Zbyňa nadával, proč všichni museli stavět hrady na kopcích. Pomalu jsme se tam vyšplhali a rádi jsme uviděli malou hospůdku. Chtěli jsme si dát i něco k jídlu, ale už skoro nic neměli. Tak jen Kartágo si dal zelnou polévku a Zbyňa se Svištěm sladké knedle. Chtěli jsme se jít podívat na hradní nádvoří, ale probíhala tam nějaká akce pro děti a navíc se platilo 120Kč vstupné, tak jsme to rychle vzdali. Místo toho jsme si dali u vstupu medovinu. Prodavač tvrdil, že nejlepší je mandlová. Kartágo se dušoval, že je nejlepší višňová, ale po ochutnání musel uznat, že ta mandlová je tu opravdu nejlepší. Prohlídli jsme si tedy aspoň první nádvoří, kde byl vstup ještě zdarma. Pak už nás ale čekala další cesta. Chtěli jsme dnes ujít ještě asi 5 kilometrů, abychom to neměli zítra tak daleko k vlaku. Vydali jsme se nejprve po červené vzhůru do kopce. Dal nám sice zabrat, ale nahoře ten krásný výhled. Nedalo se jinak, než sundat krosny a kochat se. Pokračovali jsme dál, jenže ouha, červená značka se nám v polích ztratila. Po krátké poradě a hlasování účastníků, jsme se svěřili do rukou Květoše a jeho GPSky. Sice nás pravděpodobně vedl nejkratší cestou (i když to taky není jisté), ale rozhodně ne nejpohodlnější. Ze začátku přes louky to ještě šlo. Pak jsme ale vlezli do lesa a za chvíli to začalo. Prudký kopec dolů, polomy, větvě, atd. O pohodlí červené značky,kterou chtěl Kartágo najít u vesnice, se nedalo mluvit. Nějak jsme ten kopec nakonec slezli a ocitli se u sanatoria Paseky. Jenže ze strany, kde to bylo celé oplocené. Tak jsme půlku sanatoria obešli, než jsme se dostali na cestu. Pak už jsme pokračovali po silnici až do vesnice. Původně jsme chtěli jít na akci s grilováním. Když nám ale paní hospodská řekla, že to je ve vedlejší vesnici 6 kilometrů, tak jsme tento nápad raději rychle zapomněli. Teď už nám zbývalo najít jen nějaký plácek na táboření. Chvíli jsme šli vesnicí podle GPSky. Až když nás to vedlo jinam, než jsme chtěli, spolehnuli jsme se na sebe a šli přímo k lesu. Nejdříve jsme našli místo na konci louky, ale pak jsme o 30 metrů výš našli ještě lepší místo. Bylo i lépe skryté před okolím. Za chvíli už stály stany a plápolal ohýnek. Na večeři si každý udělal co měl, nejčastěji však konzervu. Jen Zbyňa dojídal zásoby od maminky. Řízečky, klobásky na opékání, atd. No prostě mlaskalo se dobře nám všem. Pak už Flipr konečně vytáhnul kytaru a začal hrát. U ohýnku a s kytarou nám bylo krásně. Večer, když už jsme šli pomalu spát, Květoš s Fliprem šli ještě zpět do dědiny na zábavu.
Ráno jsme se probudili a vstávali kolem osmé hodiny. Jen Flipra nebylo možné vzbudit. Květoš nám oznámil nemilou zprávu, že si volá odvoz a jede domů. Večer na zábavě, zřejmě pod vlivem zlatavého moku někde skočil a udělal si něco s kolenem. Flipr ho táhnul na tábořiště prý přes hodinu. A to ta zábava prej ještě ani za nic nestála. Po snídani a úklidu jsme se s Květošem rozloučili a pokračovali jsme po svých dál. Šli jsme vzhůru do lesa, až jsme narazili na ztracenou červenou značku. Ta už nás vedla po asfaltce k nějaké dědině. Tady jsme si dali pauzu u potoka. Had, Zbyňa a Kartágo do něj vlezli v botech, aby trochu zchladili nohy. Blesk se rovnou vyzul. Dozvěděli jsme se od něj,, že je voda pěkně ledová. Zbývalo nám ještě vyřešit dilema, kudy půjdeme dál. Buď 6km do Šternberka, ale asi bysme nestihli dřívější vlak, nebo 4km do Babic nebo 2km do Mladějovic. Nakonec vyhrála nejkratší varianta, protože jsme někteří měli puchýře a špatně se nám chodilo. Dorazili jsme tam za půl hodinky a měli ještě hodinu čas na vlak. Rozvalili jsme se tudíž na travičku a posléze sdělali trička a opalovali se. Je Nikole se tričko sdělávat nechtělo ? Pozorováním okolí a místních lidiček jsme si krátili čas. Pak už se něco v dáli ozvalo a blížil se náš motorák. Naskákali jsme do něj a jeli do Olomouce. Tady jsme jen přestoupili a až v Prostějově jsme měli ještě hodinu a půl čas. Ten jsme využili k doplnění pitného režimu. Pak už jsme ale dojeli do Konice, kde jsme za doprovodu Honzy šli na poslední jedno sednout Pod Lípy. Celkem jsme na tomto puťáku urazili přibližně 38km.
Vlaďa Hirt - Kartágo

Krátká verze

Created by 'luke' 2007