Podzimní dovádění v Ostravě 27.-29.10.2011 - dlouhá verze


Tato akce byla určena pro celé naše středisko, tj. oddíly z Konice, Čech pod Kosířem, Ptení a Přemyslovic, ale nakonec jsme jeli jen my koničáci. Celkem nás jelo 10 dětí a jeden „bodyguard.“ Terka Greplová, Anetka Gottwaldová, Beky Leckie, Valča Pírková, Michal Krejčí, Sam Rapčák, Honza Rozsíval, Erik Leckie, Patrik Sedláček – Juan, Kuba Gottwald a Vlaďa Hirt – Kartágo. Po nastoupení ještě dítka naposled zamávala svým šťastným rodičům a my se vydali vstříc dobrodružstvím. Přesedali jsme jen dvakrát. A to v Prostějově a v Olomouci. Odtud jsme jeli až do Ostravy expresem. Cesta probíhala v poklidu a všichni jsme se bavili hlavně povídáním a těšením se na skautskou chatu – klubovnu. V Olomouci jsme měli chvíli čas, a proto se dítka rozhodla začít utrácet své kapesné. Po nastoupení do expresu nás čekalo nemilé překvapení. Bylo tu poměrně plno. Nakonec jsme si všichni sedli, jen Honza seděl na opěradle. Naštěstí to průvodčímu nevadilo, tak nemusel stát. V Ostravě jsme vyrazili z nádraží na tramvaj, kterou jeli někteří poprvé v životě. Vystupovali jsme hned na třetí zastávce, takže to byla pro začátek krátká jízda. Klubovnu jsme našli za chvíli. Ale nechtělo se nám věřit, že je to ona. Zvenku to byla taková polorozpadlá kuča. Nezbývalo nám, než doufat, že uvnitř to bude lepší. Po chvíli jsme se dočkali místní sestry, která nám přišla otevřít a předat klíče. Uvnitř už to bylo lepší, ale stejně bylo poznat, že se jedná o starý barák. Jakmile jsem děckám řekl, kde se bude spát, strhla se bitka o nejlepší místo. Nakonec se každý někde uvelebil na již vytažených karimatkách a spacácích. Po krátkém odpočinku jsme se na chvíli podívali do zahrady, kde jsme blbnuli s míčem a frisbee nebo se jen kochali z balkónu. Pak už nás ale čekal první výlet. Sedli jsme opět na tramvaj, což bude náš častý dopravní prostředek a vyrazili jsme do Bělského lesa. Michal se Samem málem nastoupili na jinou tramvaj. Naštěstí je Erik včas odchytnul, takže jsme je nemuseli hledat po celé Ostravě. Bohužel to byl však počátek problémů s jejich nepozorností a neposlušností. Anetka se pořád dotazovala, co tu bude k vidění, tak jí Kartágo odpovídal, že se jdeme jen projít do místního lesoparku. Lidí jsme tu potkávali celkem dost. Oblíbenou zábavou po cestě bylo sbírání žaludů a jejich házení po ostatních. Tím se bavili skoro všichni. Ale jak nějaký někoho trochu tvrději zasáhl, hned bylo po srandě a hned se dotyčný čertil. Takto jsme prošli asi polovinu parku a došli jsme k hospůdce, kde jsme si chtěli něco dát k pití. Bohužel však byla zavřená. Naštěstí tu byla aspoň terénní dráha pro kola. Ty jsme sice neměly, ale to nám nezabránilo v tom, abychom dráhu neabsolvovali po nohách. Na jednom z vrcholů jsme udělali společnou fotku. Pak už jsme se pomalu odebrali zpět do klubovny, kde Juan a Kuba udělali večeři. Měli jsme paštiku a sýr, ale většina dětí měla ještě zásoby z domova, takže se toho moc nesnědlo. Celý den hlavně Kuba básnil o tom, že by chtěl jít do McDonaldu. Návštěvu večerního centra jsem měl stejně v plánu, tak jsme se po večeři opět odebrali na tramvaj. Osmičkou jsme dojeli na zastávku Elektra a odtud už to bylo na náměstí jen kousíček. Nejdřív jsme minuli KFC a zakotvili na náměstí, kde jsme začali hrát na honěnou. Noční honěnou po náměstí jsme si oblíbili už loni v Kroměříži a letos jsme na toto úspěšně navázali. Terka s Kartágem pak šli do KFC Terce něco koupit na pití a za chvíli už tu byli všichni ostatní. Všichni si tu něco koupili něco na zub či na pití. Je pravda, že kuře tu mají výborné. A navíc tu mají tzv. nekonečný kelímek s pitím, takže jsme se za pár korun napili všichni. Potom jsme se konečně za bouřlivých ovací přesunuli do McDonaldu. Znova zde vzplanula nákupní horečka na hamburgery, pití apod. Po řádném odpočinutí a posilnění jsme se už přesunuli zpět do klubovny. Tady jsme chvíli hráli na kytaru nebo s míčem. Občas už měl Kartágo strach, co ještě s míčem rozbijí. Odpoledne se Anetce podařilo sundat květináč, tak jej pak Erik lepil Herkulesem. Kolem půlnoci jsme se už zahrabali do spacáků a pomalu šli spát.
Budíček byl dnes už v 7h. Na 9h jsme objednaní na prohlídku dolu Michal, tak se musíme trochu hýbat, abychom to stihli. Na snídani jsem nachystal rohlíky s nutelou. Po tomto se můžou všichni utlouct. Před osmou jsme vyrazili, abychom stihli dobrý spoj. Přestupovali jsme na stanici Konzervatoř. Tady jsme ale zjistili, že se tu provádějí stavební práce a zastávka je mimo provoz. Zeptal jsem se jednoho dělníka, kde je další zastávka, ale věděl akorát „houby.“ Tak jsme se odhadem vydali v předpokládaném směru a naštěstí jsme narazili na správnou další zastávku. Trolejbusem č.104 jsme jeli až na konečnou Michálkovice. Cestou jsme jeli kolem fotbalového stadionu Bazaly. To bylo něco pro naše fotbalisty Kubu a Juana zapřisáhlé Sparťany. V 9h jsme konečně šli na prohlídku. Tento důl je tu prý zanechán tak, jak jej opustila poslední směna horníků. Přístupná je však pouze nadzemní čV 9h jsme konečně šli na prohlídku. Tento důl je tu prý zanechán tak, jak jej opustila poslední směna horníků. Přístupná je však pouze nadzemní část. Důlní šachty jsou zasypané. I tak je pozoruhodné, jak tu probíhala cesta horníka do dolu. Nejvíc tím vším byl zaujat Míša. Celou cestu se držel průvodce a měl nejvíc dotazů. Aspoň jsme ho chvíli nemuseli hlídat, kde se zase ztratí. A protože se milý průvodce ve výkladu vyžíval, prodloužil prohlídku z 1,5 na 2 hodiny. Plni dojmů jsme se ještě společně vyfotili u poslední exponátu, který nám průvodce i spustil. Jednalo se o nějaký agregát na výrobu elektřiny, na který se tu chodí učit i žáci ZŠ v hodinách fyziky. Než pro nás přijel trolejbus, zahráli jsme si opět hru Šlapačky z kola ven. Na oběd jsme měli gulášovou polévku a krupici. Vaření se zhostili Erik s Honzou. Nejdřív to vypadalo celkem nadějně, ale pak se chlapci nějak nedomluvili a Honza hrkl do mléka krupici naráz. No, následkem nebyly hrudky, ale spíš hroudy. Ale jinak byla poživatelná :o) Terka s Míšou umyli nádobí a pak už jsme vyrazili znova do města. Sama s Míšou bylo třeba mít pomalu na provázku. Nejdřív jsme se šli podívat na MiniUni. Je to takové městečko miniatur, kde se nachází Eifelova věž, BigBen, pyramida, šikmá věž v Pise, jezdí tam Pendolíno a je tam mnoho známých staveb. Během chvilky jsme se tak ocitli v různých částech světa. Nezapomněli jsme tu taky navštívit dětské hřiště, samozřejmě už ale v životní velikosti. Pak už jsme se vyrazili k další atrakci a to Pohádkový svět strašidel. Bohužel jsme přišli 15 minut po zavírací době, takže jsme se dovnitř nedostali. Proto jsme šli už rovnou k Nové radnici, která slouží jako vyhlídková věž. Cestou jsme se sice museli několikrát ptát na další směr, ale nakonec jsme zdárně dorazili. Dokonce se tu konala nějaká akce s výpočetní technikou, tak děcka měla na co koukat. Poté jsme se odvážili stoupnout do fronty na vyhlídkovou věž. Když jsme toho hada viděli, tak se nám do toho moc nechtělo. Ale nakonec se postupovalo rychleji, než jsme čekali. Jenže jsme netušili, že se v půlce přestupuje z výtahu na výtah a tam budeme čekat znovu. Naše utrpení vzrůstalo, ale nakonec jsme se dočkali. Nahoře sice byla zima, ale ten výhled za to stál. No, i když ta vyhlídka byla taky jedna velká fronta, takže jsme museli pomalu postupovat, tak jak nás tlačil dav. Dolů jsme se už dostali celkem rychle a pak už jsme šupajdili do klubovny na večeři. Kuba s Juanem udělali chleba se salámem. No, …ale je fakt, že Kuba se zrovna taky nepředřel. Za odměnu ho čeká zítra po obědě nádobí. Ale pssst…ještě o tom neví. Po večeři jsme se rychle sbalili a vyrazili opět do města. Děcka si vymrčela, že chcou jít zase do McDonalda. No aspoň tam budou mít trochu tržby. Po najezení jsme šli na město zase zahrát na honěnou. Chvíli jsme tam dováděli, když za Juanem přišel nějakej týpek, ať jde za ním. Tak jsem se k nim přitočil, co že to po nás chce. Juanovi narychlo ukázal nějakej průkaz a odznak policajta, ale táhnul z něj chlast, tak nevím no. Že prej si na nás někdo stěžoval, že tu moc křičíme. Tomu teda nevěřím a navíc ještě nebyla ani doba nočního klidu. Asi se na nás chtěl nějakej místní chachar vytáhnout. Stejně jsme raději odešli. V klubovně jsme hráli oblíbenou hru Jezení čokolády v zimním oblečení a příborem. Pak jsme si ještě chvíli hráli s míčem a kolem půlnoci šli spát.
Budíček jsme měli o čtvrt na devět. Beky si stěžovala, proč je už budím, když jsem jim slíbil, že budou vstávat později než včera. S Juanem jsem jí vysvětlil, že včera jsme vstávali v sedm, takže jsem svoje slovo splnil. Při vstávání jsme se už rovnou začali balit, aby toho potom nebylo moc. Po snídani jsme vyrazili opět do Ostravy, ale tentokrát na druhou stranu než doposud. Jeli jsme na její okrajovou část Porubu. Prošli jsme areál Vysoké školy báňské, kde jsem studoval. Málem jsme ale ani „nevěděli“ kde vystoupit, protože během těch dvou let, co jsem tu nebyl, přejmenovali dvě zastávky, kde jsme měli vystoupit. Nejvíc dítka zaujaly prostory před novou aulou, kde to prý vypadá jako na školách v Americe. Taky chodník inženýrů se setkal s velkým zájmem. Každý kdo získá titul, se tu může podepsat. Hned se ptali, kde jsem já. I když jsem jim vysvětloval, že jsem dvacet minut pěšky dál u jiné budovy, stále se mě co chvíli ptali, kde jsem podepsaný. Postupně jsme se k tomu místu dostali a já se i divil, že je ten nápis ještě vidět. Cestou zpět jsme se stavili v novém venkovním fitnesparku. Všichni jsme vyzkoušeli různé stroje. Byli jsme do toho tak zabraní, že jsme nabrali zpoždění. Míša pořád někoho otravoval, až se Honza naštval a chytnul ho za gatě a trenky. Jenže Míša sebou začal škubat a trenky se mu roztrhly. To zase bylo vřískotu. Jenže holt někomu se může říkat celý den, ať se uklidní a neprovokuje ostatní, jenže to nepomůže. Tak si je celou cestu do klubovny držel, aby mu nepadaly. Po příchodu do klubovny se hned Kartágo s Valčou, Beky a Anetkou vrhnul do vaření francouzské polévky a špaget s majdou. Kuchyňka je tu miniaturní, pracovní plocha skoro žádná, tak jsme tu s tím obědem válčili, jak se dalo. Špagety se nám lehce přismahly, ale nebylo to tak strašné. Mezitím Erik řídil úklid celé klubovny. Po obědě nás čekalo nádobí. Když se Kuba dověděl, co ho čeká, začal se vykrucovat, že to dělat nebude, že to nedělá ani doma. Nakonec mu nezbylo, než vzít utěrku do ruky. Stíhali jsme akorát a po předání klubovny jsme už šli naposled na tramvaj. Na nádraží byl chvíli rozchod, tak si to tu mohli všichni prohlédnout, případně si něco koupit. Pak už jsme nasedli na vlak a uháněli směr Nezamyslice. Tady jsme se zase museli stydět za Sama, co vyváděl. Krom toho že žvanil blbosti se při pití polil a pak se rozbrečel před naproti sedící paní, že mu máma bude nadávat. No co už, třeba z toho jednou vyroste :o) Za podobných více i méně veselých příhod nejen se Samem jsme dojeli až do Konice, kde si rozverná dítka převzali rodiče. Za nejhodnější dítě Kartágo vyhodnotil Terku, která tak dostala čokoládu, která nám z celé akce zbyla.
Vlaďa Hirt - Kartágo

Krátká verze

Created by 'luke' 2007