Výprava na Sládkovu skalu 13.2.2010 - dlouhá verze


Po dlouhé době se v sobotu opět konala výprava. Počasí nám přálo hodně sněhu a mírně pod nulou. A přesto, nebo právě proto jsme se sešli v počtu jen tří osob: Beky Leckie, Erik Leckie a Vlaďa Hirt – Kartágo. Chvíli jsme uvažovali, jestli má smysl někam jít, ale pak jsme přece jen vyšli. Šlo se po červené směrem na Střelnici. Kousek za Konicí byla cesta ještě vyšlapaná, ale pak už to bylo jen na nás. Marně jsme hledali nějakou vyšlapanou pěšinku. Nohy se nám bořily na dvacet centimetrů hluboko. Prošlapávali jsme se pomalu a rychle se zadýchali. Pak jsme objevili zafoukanou stopu po běžkařích. Sice byla úzká, ale sníh na ní byl tvrdší, takže jsme se na ní tolik nepropadali. Za občasného povídání a lehkého schovávání tváří před větrem jsme dorazili na Střelnici. Tady jsme si dali krátký odpočinek, zahřáli se teplým čajem. Po chvilce jsme vyrazili zase dále k našemu cíli. Ted už byla cesta mnohem lepší. V lese nebylo tolik sněhu a bylo to trošku vyšlápnuté. Erik nás vedl po červené značce správným směrem. Cestou jsme nikoho nepotkali, jen naší cestou vedly ještě jedny relativně čerstvé stopy nějakého člověka. Mimo těchto člověčích, jsme potkali ještě jedny stopy. Nejprve jsme si mysleli, že to jsou srnčí, ale po nahlédnutí do moudré knihy jsme museli konstatovat, že tu před námi šel kanec! Jen doufáme, že teď nepůjde zase zpět. Proti nám. To by byly pety, jak bysme utíkali se schovat. Za chvíli jsme ale objevili i srnčí stopy. K cíli už nám zbýval jen kousek. Ohniště tu bývá na prudkém kopci, tak nám chvíli dalo zabrat, než jsme se na něj vyšplhali. Protože jsme se těšili na oheň a polévku, začali jsme hned shánět dřevo a chrastí. Naštěstí ho bylo kolem celkem dost, tak jsme brzy mohli rozdělávat oheň. Ale ouha. Chrastí bylo z té dlouhé zimy a sněhu vlhké, tak se mu nechtělo ani moc hořet. Byl to jen takový malý plamínek, který se proplétal mezi jednotlivými větvičkami. A stejně nám pomalu skomíral. Nezbylo nám, než se snížit k tomu, že použijeme PEPO. Tento tuhý líh už našemu ohýnku dodal dostatek energie k životu. Erik nachystal vidlici a my na ni zavěsili kotlík s vodou na polévku. Gulášová se na výpravy hodí nejvíc. Je taková tábornická. Během vaření jsme dotáhli ještě trochu dřeva, abychom měli zásobu i na opečení uzenin. Erik s Beky se ještě pokusili u různých stromů hledat cajky, což je taková celosvětová hra. Bohužel bylo všude plno sněhu, takže nic nenašli. Po dobrém a hlavně zaslouženém obědě jsme si zahráli naši tradiční hru Stopař. Lístky se našly skoro všechny. Byly růžové a ve sněhu se dobře hledaly. Pak už byl ale pomalu čas k odchodu. Někteří jsme měli trošku mokro v botech z toho sněhu. Ze začátku jsme šli zpět po stejné cestě, ale později jsme sešli z červené a pokračovali po cestě k silnici. Nechtělo se nám už šlapat tím hlubokým sněhem. A udělali jsme dobře. Podél silnice totiž byly nafoukané závěje sněhu, což byla velká výzva pro Beky i Erika. Brzy v nich byli až po pás. A to teď nemyslím obrazně. Oba v něm řádili jak diví. Kartágo občas nestíhal uhýbat před sněhovými koulemi. Kdybychom tudy šli hned ráno, tak ani nevím, jestli bysme došli do cíle. Tímto tempem jsme pomalu došli do Konice, kde jsme se rozloučili a ukončili první letošní výpravu.
Vlaďa Hirt - Kartágo

Krátká verze

Created by 'luke' 2007