Výprava na tábořiště oddílu ze Ptení 28.3.2009 - dlouhá verze


Po roce jsme opět naplánovali společnou výpravu pro více oddílů, a to Konice, Kostelec na Hané a Ptení. My koničáci jsme měli sraz v 8:55h na vlakovém nádraží. Ale zklamání bylo, že nás dorazilo jen málo: Anetka Gottwaldová, Kuba Gottwald, Ráďa Švec, Michal Hejl a Vlaďa Hirt – Kartágo. Při tomto malém počtu chtěli jít Kuba s Ráďou domů, ale nakonec zůstali. A nakonec toho vůbec nelitovali! Vlakem jsme dorazili do Ptení, kde nás měli čekat děcka z Kostelce. Ale nikde nikdo. Tak jsme vyrazili sami. Po chvíli po vzájemné mobilní komunikaci jsme zjistili, že kostelečáci nás čekají u silnice. Bylo jich kolem patnácti. Tak jsme k nim vyrazili, až jsme spatřili velkou bandu dětí i s vedoucími. Po přivítání jsme vyrazili vstříc nejen dobrodružství, ale i ptenskému oddílu. Prošli jsme Ptenským Dvorkem a podél potoka se vydali do Žlebu. Tady se k nám připojila ještě Jana Pracná se svým psíkem. Cesta probíhal celkem dobře, ale byli jsme roztáhli skoro po celém žlebu. Došli jsme až k modré turistické značce, ale oddíl ze Ptení nikde. Po další mobilní konzultaci jsme se domluvili, že se setkáme u studánky. Vyrazili jsme tedy do kopce v doprovodu kosteleckého psíka a za chvíli jsme dorazili na místo srazu. Všichni jsme se občerstvili pitnou vodou a odpočívali. Za chvíli pak už přicházeli první ptenští skautíci. Celkem jich bylo taky kolem 15ti. Ted už jsme byli všichni a mohli jsme se vydat na tábořiště. Kus cesty jsme se vrátili a začali brodit potok, který nám stál v cestě. Ti co měli kanady, to zvládli bez obtíží, my ostatní jsme hledali schůdnější cestu. Ta ale nablízku nebyla. Tak jsme se ji snažili aspoň trochu vytvořit z kamení. Po nějaké době zkoumání, hledání a tvoření, se nakonec povedlo všem potok zdolat. Někteří sice s vodou v botách a mokrými nohavicemi, ale to už k výpravám taky patří. Před námi se ale zvedal prudký kopec a některým dítkám se do něj vůbec nechtělo. Ale co naplat, lanovku tu ještě nikdo nepostavil, tak musíme po svých. Vyšplhali jsme se nahoru a pak už se vydali k tábořišti, které bylo už nedaleko. Všichni jsme se někde usadili a odpočívali. Pak jsme se ale rozešli pro dřevo, abychom mohli udělat oheň. Zpočátku se to moc nedařilo. Až se do toho vložila Hanka s moudrými radami, začaly se klubat malé plamínky a za chvíli už hořel oheň. Zatímco Hanka s Míšou se staraly, aby se uvařil čaj, my ostatní jsme šli hrát hry. Udělaly se družstva po pěti kolech a hráči si stoupli za sebe. Podstatou bylo, že první se otočil čelem k druhému a chytli se za ruce. Druhý takto začal obíhat kolem prvního, který se otáčel na místě. Třetí se pak chytl za pas druhého, po oběhnutí se přidal čtvrtý a pak i pátý. Vyhrálo družstvo, které tak oběhlo nejrychleji. Někteří při obíhání nabrali tak velkou rychlost, že se odstředivou sílou odtrhli a poroučeli se k zemi. Avšak neztráceli naději. Rychle se zvedli a pokračovali dál v krasojízdě. Další hra byla takový had. Všichni se chytli za ruce, roztáhli se, a pak začali obmotávat prvního v řadě. Tak se na něj namotali všichni až se celej ten chumel zřítil k zemi. Tak jsme se motali ještě několikrát, načež jsme si vyzkoušeli ještě podobnou hru, kde se namotávaly oba dva konce a potkali se uprostřed. A samozřejmě, že po srážce obou chumlů se opět všichni poroučeli k zemi. Mezitím Kartágo dělal zájemcům letadýlko. Teda hlavně Anetce, Ráďovi, ale i dalším klukům. To je chytl za nohy a otáčel se s nimi kolem své osy. Kdyby je byl pustil, to by byl aspoň let. Teda zábava by to byla jen do doby, než by přistáli na zemi. Pak už jsme se nahrnuli k ohništi, kde byl připraven čaj a odpočinek. Každý se ted bavil po svém. Někteří se přetahovali s lanem, jinde po sobě vlčata proti skautkám házeli drny. No, každý má svou zábavu, že? Den ubíhal hrami a Chiaksee pak dobrovolníkům představil experimentální stezky vlčat a světlušek. Teda spíš těm, co je ještě neznali. Už se ale blížil čas odchodu pro nás koničáky. Kuba s Ráďou protestovali, že tu chtějí ještě zůstat, ale čas i vlak byly neoblomné důvody našeho rozloučení se s ostatními. Chvilku ještě zdržovali, ale pak už jsme vyšli. Jana s Michalem nás opustili o něco dřív a my ostatní z Konice jsme si to razili k vlaku. Cestou jsme občas padli do spárů nejistoty jestli jdeme správně. Šli jsme totiž po neznačené cestě, která občas divně uhýbala nebo se rozdvojovala a tak. Ale potkali jsme dobré lidi, kteří nám ukázali správný směr. Ráďa s Kubou se celou cestu loudali vzadu a málem jsme kvůli tomu nestihli vlak. Když jsme s Anetkou došli na nádraží, právě přijížděl vlak. Kartágo musel na kluky volat aby utíkali… Teda, naštěstí doběhli včas. Rychle jsme nasedli do vlaku a jeli domů.
Vlaďa Hirt - Kartágo

Krátká verze

Created by 'luke' 2007