Chata Rejvíz v Jeseníkách 25.-28.2.2009 - dlouhá verze


Tak už je to tady. Na tento den jsme se těšili už nějaký ten pátek. S oddílem z Čech pod Kosířem jedeme na chatu si užívat. Děti se na nádraží rozloučily s rodiči a vyjeli jsme v tomto složení: Ráďa Švec, Patrik Sedláček – Juan, Kuba Gottwald, Arna Rozehnal a Vlaďa Hirt – Kartágo. Do Prostějova s námi jel ještě Jogin. Cestou v Kostelci se k nám přidali ještě Peťa Čechám a Hanka Otáhalová. Na prostějovském nádraží nás už čekal zbytek výletníků z Čech pod Kosířem: Marťa a Verča Hlavinkovi, David a Staňa Greplová. Všichni krom nás koničáků měli s sebou běžky, takže my tam budeme putovat po okolí pěšky ( to jsme ale ještě netušili, že kvůli množství sněhu bude toto putování omezeno). Ve vlaku jsme si krátili chvíli buď povídáním nebo hraním karet. Za některé povídání dětí jsem se s Hankou propadal hanbou, neboť s námi v kupé seděl i postarší pán a hlavně Arna si se svým slovníkem a hlasitostí nedělal žádné starosti. V tomto rozpoložení jsme dorazili až do Jeseníku, kde jsme se s veškerou bagáží přesunuli na kilometr vzdálené autobusové nádraží. Některá dítka už hekala pod tíhou nákladu již po pár metrech. Až na chatě jsme zjistili, že „většinu“ nákladu jim tvoří sladkosti. Autobus nás pak už vezl krásnou krajinou do vesničky Revíz. Tady jsme si dali krátký odpočinek, posilnili se u občerstvení a pak se vydali zasněženou cestou k chatě. Kluci se každých 200metrů váleli ve sněhu, aby si prý odpočinuli. Asi po hodině a čtvrt jsme dorazili k chatě. Ta se nachází u rozcestníku: Prameny Javorné. Peťa už tu u vchodu odházel sníh a i my poslední jsme se nahrnuli dovnitř. Po ubytování a odpočinutí jsme se šli ven koulovat a stavět iglů. Ke konci už nám ubývalo ale sil, takže vchod jsme hloubit jen začali. Pak jsme se šli dovnitř převléknout do suchého a hrát oblíbené Městečko Palermo. K večeři jsme ještě dojídali svačiny, které jsme si přivezli. Pak jsme ještě hráli na kytaru a pak karty Bláznivá ZOO. Tato hra se stala spolu s Městečkem Palermo nejoblíbenější hrou. Blížila se desátá hodina a děti už začali odpadávat a zalézat postupně do spacáků. Tedy kromě Juana, který zalezl už kolem osmé. A to jsem si myslel, že dřív jako o půlnoci tu klid nebude. Já jsem pak ještě do jedenácti topil a povídal si s Ráďou… Děcka se vzbudila už kolem páté ráno. To jejich štěbetání spolu s tvrdou postelí mě taky probudilo. Za chvíli už byli venku ze spacáků a hráli zase Městečko Palermo. Před sedmou pak přišla i Staňa a začala chystat snídani. Někteří začali ohrnovat nosy a hlavně Arna, Ráďa a Kuba byli drzí. Patřilo by je nechat dva dny o hladu a bez sladkostí a hned by jim chutnalo. Pak už jsme se začali oblíkat a chystat na výlet do okolí. My koničáci pěšky, ostatní na běžkách. Vydali jsme se po žluté značce na Čertovy kameny. Cesty však nebyli prohrnuté ani prošlápnuté. Byla tu jen vyjeté stezka pro běžky, po které se nechodí. Při vyšlapávání cestičky ve sněhu, který byl až po kolena jsem se za chvilku zadýchal. Asi po půl kilometru jsem tuto snahu vzdal. To se opravdu nedalo jít tímto stylem nějakých 8 kilometrů. S klukama jsme se obrátili a šli zpět. Od chaty jsme vyrazili do Revízu. Kluci stejně jako včera co chvíli odpočívali svalení ve sněhu. A když se šlo, tak Ráďa byl jako nadopovaném nějakým energydrinkem a pořád běhal z jedné strany cesty na druhou a skákal do sněhu jako opičák. Takto jsme došli k tomu bufetu, kde jsme byli i včera po příjezdu. Dítka si chtěla koupit korbáčky, ale bylo jim sděleno, že je včera všechny vykoupily. Pak jsem se ještě zeptal, jestli se tu dá někde chodit pěšky. Moc možností nebylo, jen dvě. Tak jsme přes drzé remcání Kubu, Arnu, Ráďu a trošku Juana vyrazili směrem k Mechovému jezírku. Po nějaké chvíli prohrnutá cesta skončila a my se rozmýšleli, jestli půjdeme dál, protože tu byla jen běžkařská stopa, kterou jsem nechtěl ničit. Klukům to však bylo jedno, ti by v ní klidně šli. Pak nám ale jedni běžkaři řekli, ať po ní jdeme, přestože se to asi jiným líbit nebude. Jak jsem později zjistil, jinak jít ani nešlo. Mimo stopu bylo minimálně půl metru sněhu a to bylo v lese, nebo jsme se občas i propadali do nějakých příkopů. I když kluci nechtěli, došli jsme přesto k Velkému mechovému jezírku. Tam jsme si udělali pauzu a pokochali se krásou okolí. Přestože zimní krajina a zasněžená bílá plocha má taky své kouzlo, v létě to tu musí být ještě krásnější. Pak už jsme se vydali zpět. Kluci se už viděli v pohodlí chaty a celou trasu kterou jsme šli sem asi 4hodiny, teďko zvládli jen se třemi přestávkami za hodinu a půl. To se šlo hnedka krásně. Cestou jsme se ještě stavili v Penzionu Rejvíz na polévku. Bylo jí snad přes půl litru a celkem husté, takže jsme všechno snědli jen já s Kubou a ostatní půlku nechali. Do chaty jsme dorazili kolem půl páté. Zjistili jsme, že ostatní se vrátili už kolem poledne, takže aspoň byla chata vytopená a přišli jsme do tepla. Všichni jsme se hned převlékli a děcka hned začala opět hrát Městečko Palermo. Kartágo hrál na kytaru a pár dalších se přidalo. Ráďa zjistil, že František Nedvěd má taky krásné písničky a byl z toho unešen. Zbytek dne se už nesl hlavně v duchu Městečka Palerma, Bláznivé ZOO a karetní hry Zloděj. Některé nutné úkony, které bylo třeba udělat se bohužel opět neobešly bez drzostí Arny, Kuby a Rádi. Asi si pořád naivně myslí, že svět se točí kolem nich. Večer jsme si udělali ještě vycházku potmě pro vodu k prameni. Hned se ukázalo, jací jsou kluci hrdinové a borci. Dokud bylo světlo, tak jsou hrdinové, ale jak se má jít někam potmě, tak první ani poslední nechtěl jít nikdo. Dneska nebylo ještě ani půl desáté večer a všichni už byli zalezlí ve spacácích a spali. Dneska už brzo nikdo nevstával. Až do osmi hodin byl klid a pak až se začalo vylézat z vyhřátých spacáků. Verča zatím zatopila, aby se chata trochu prohřála než se půjde ven. Už od rána opět Kuba, Ráďa, Arna a trochu Juan drze držkovali, že nikam nepůjdou. Přestože se vzpírali a odmlouvali, nebylo jim to nic platné a šlo se. Už jsem z toho byl rozmrzelý a naštvaný z toho věčného napomínání. Změnil jsem proto výchovnou taktiku a přestal se s nimi bavit. V penzionu na čaji si toho všimli a dohadovali se čím to je. Padali i takové návrhy, že jsem nemocný nebo špatně vyspaný. Když už konečně přišli na to, že jsem na ně naštvaný, dal tomu Kuba, který byl nejvíc drzý, korunu: „Na mě naštvanej není, já jsem nic nedělal.“ Když jsme pak šli dál, Ráďa si se mnou snažil povídat. Ale mé jednoslovné odpovědi a jo, ne, hm mu moc po chuti nebyly. Asi snad vycítil, že se opravdu nechovají, jak by měli. Byl by rád kdybych se konečně usmál a povídal si s ním. Asi po půl hodině to vzdal a šel za Arnou. Takto jsme se prošli asi dva kilometry a krajina tu byla opravdu krásná. Jen ta nálada a chování kluků to kazilo. Při cestě zpět jsme se opět stavili v penzionu, protože tam Ráďa zapomněl věci. Naštěstí tam byly. A nejen ony. Seděli tam i ostatní se Staňou. Jejich stůl byl však obsazený, tak jsme si našli nějaký vedle. Po příchodu do chaty jsem šel zatopit a děcka venku se ještě koulovala a blbnula. Asi po hodině přišly taky dovnitř. Já jsem si brnkal na kytaru a je nezajímala jiná zábava než Městečko Palermo. Staňa nám udělala k večeři Francouzskou polévku, na které jsme si pošmákli. Kluci se po dnešním výletě chovali už trošku civilizovaněji, ale do slušného chování, jim pořád ještě něco chybělo. Večer polovina z nás hrála Bláznivou Zoo a zbytek Zloděje. Jen Juan to opět zabalil brzo a šel spát. Večer jsme ještě vyrazili k prameni pro vodu. A opět měli všichni nahnáno. Pak jsem si ještě s Hankou, Staňou a Peťou povídal a tentokrát až o půlnoci jsem zahnal zbytek vytrvalců spát. Dneska se vstávalo už v sedm hodin. Museli jsme se sbalit a nachystat na cestu. Někteří se už těšili domů (hlavně na hraní počítačových her), jiní by ještě rádi zůstali. Při uklízení zůstala hromádka ponožek a dalších kusů oblečení, ke kterému se nikdo nehlásil. Až se Staňa ptala každého jednotlivě, tak si něco děcka rozebrali. Dva páry ponožek ale stejně majitele nenašly. Když už byla dítka nachystaná, poslali jsme je napřed a sami vedoucí jsme ještě zkontrolovali chatu a douklízeli. Pak jsme vyrazili za nimi. Dohnali jsme je na půli cesty, jak se loudají. U silnice pak byla hromada navozeného sněhu, na kterém už řádili Marťa, Kuba a Ráďa. Kdybychom je odtud nevyhnali, snad by tam blbnuli až do večera. Za chvíli jsme už došli na zastávku, kde jsme si počkali na autobus. Ten nás svezl do Jeseníku, kde jsme došli na vlakové nádraží. Měli jsme hodinu a půl čas na vlak, tak jsme si vedoucí zašli do nádražní restaurace. Dítka jsme nechali na chodbě s Peťou. Pohybovali se tam i takoví divní týpci, trochu připití. A když Peťa přišel za námi, říkal že z nich mají děti strach a sami se tam bojí. A to i takoví „drsňáci“ jako Kuba, který by furt někomu dával dělo do nosu. Potom jsme už jeli vlakem do Olomouce a pak Prostějova. Tam jsme udělali společnou fotku a rozloučili se. Ve vlaku do Konice jsem ještě s Kubou, Arnou a Ráďou probíral jejich chování, tak doufám, že se polepší.Takto jsme dojeli do Konice, kde jsme se všichni rozešli domů.
Vlaďa Hirt - Kartágo

Krátká verze

Created by 'luke' 2007